Sirotčinec i válka. I přes těžký osud oslavila Marie Mikulová stovku

24.10.2013 13:01

Sirotčinec i válka. I přes těžký osud oslavila Marie Mikulová stovku

Osmnáctého října oslavila Marie Mikulová, která nyní žije v blanenském Senior centru, sté narozeniny. Speciální recept na dlouhověkost nemá. Život však už od dětství rozhodně neměla lehký.
Paní Mikulová pochází ze šesti sourozenců. „Byli jsme dvě děvčata a čtyři chlapci. Bydleli jsme v Brně. Už od malička jsme ale zažívali bídu a hlad. Maminka byla v domácnosti a otec hodně pil. Nemohli nás uživit, a tak jsem šla do sirotčince v Kuřimi," popisuje svůj nelehký osud jubilantka. Děti v sirotčinci měly tvrdý režim. „Musela jsem se hodně učit. Když jsem dostala špatnou známku, nikam jsem nesměla. Museli jsme si taky chodit sami pro vodu. Kluci někdy ze sirotčince utíkali, my děvčata jsme se bála. Když chlapce ale chytili, dostali výprask," vzpomíná stoletá paní s tím, že rodiče ji v sirotčinci navštěvovali. „Nebylo to nic lehkého, ale já jsem byla ráda, že jsem aspoň tam. Zůstala jsem v ústavu až do čtrnácti let, kdy jsem šla do učení. Vyučila jsem se prodavačkou. Potom jsem ale šla pracovat do Brna do závodu Kras jako šička," vypráví paní Mikulová.
V Brně i založila rodinu. „Můj muž byl kameník a byl velmi hodný. Měli jsme spolu dvě dcery," říká s tím, že od dcer má vnoučata i pravnoučata. S rodinou v Brně prožila i druhou světovou válku. „Pamatuji si, jak jsem šla s mladší dcerou v Brně po ulici a nad námi začala létat letadla. Zvedla jsem hlavu a začala jsem je počítat. Najednou nás však začala bombardovat. Běžely jsme se proto schovat do domu jedné německé rodiny, který byl poblíž, a vyšly jsme z něj, až když bombardování utichlo," vzpomíná paní Mikulová.
Na koníčky jí s prací a péčí o domácnost už čas nezbýval. „Chodili jsme do práce, z práce, uvařit večeři, kterou jsme museli rozdělovat, protože jsme měli málo, a pak hned spát. Zažila jsem dvě války, na takové věci ale lidé rychle zapomínají. Zažila jsem bídu a hlad, což už dnešní mladí lidé neprožili a ani bych jim to nepřála. Zapomínat na takové věci by se ale nemělo," říká stoletá paní. Z Brna se paní Mikulová po čase přestěhovala do Adamova. „Dcera s manželem tam totiž dostali byt, tak si mě vzali k sobě," vypráví jubilantka. Před osmi lety se přestěhovala do blanenského Senior centra. „Rodina mě sem chodí navštěvovat," říká.
Ačkoliv ke stovce jí blahopřála celá řada gratulantů, doma narozeniny nikdy moc neslavili. „Na nějaké velké oslavy jsme totiž neměli peníze," dodává jubilantka.

Autor: Eva Ondráčková, Blanenský deník 19. 10. 2013

Blansko - Osmnáctého října oslavila Marie Mikulová, která nyní žije v blanenském Senior centru, sté narozeniny. Speciální recept na dlouhověkost nemá. Život však už od dětství rozhodně neměla lehký. Paní Mikulová pochází ze šesti sourozenců. „Byli jsme dvě děvčata a čtyři chlapci. Bydleli jsme v Brně. Už od malička jsme ale zažívali bídu a hlad. Maminka byla v domácnosti a otec hodně pil. Nemohli nás uživit, a tak jsem šla do sirotčince v Kuřimi," popisuje svůj nelehký osud jubilantka. Děti v sirotčinci měly tvrdý režim. „Musela jsem se hodně učit. Když jsem dostala špatnou známku, nikam jsem nesměla. Museli jsme si taky chodit sami pro vodu. Kluci někdy ze sirotčince utíkali, my děvčata jsme se bála. Když chlapce ale chytili, dostali výprask," vzpomíná stoletá paní s tím, že rodiče ji v sirotčinci navštěvovali. „Nebylo to nic lehkého, ale já jsem byla ráda, že jsem aspoň tam. Zůstala jsem v ústavu až do čtrnácti let, kdy jsem šla do učení. Vyučila jsem se prodavačkou. Potom jsem ale šla pracovat do Brna do závodu Kras jako šička," vypráví paní Mikulová. V Brně i založila rodinu. „Můj muž byl kameník a byl velmi hodný. Měli jsme spolu dvě dcery," říká s tím, že od dcer má vnoučata i pravnoučata. S rodinou v Brně prožila i druhou světovou válku. „Pamatuji si, jak jsem šla s mladší dcerou v Brně po ulici a nad námi začala létat letadla. Zvedla jsem hlavu a začala jsem je počítat. Najednou nás však začala bombardovat. Běžely jsme se proto schovat do domu jedné německé rodiny, který byl poblíž, a vyšly jsme z něj, až když bombardování utichlo," vzpomíná paní Mikulová. Na koníčky jí s prací a péčí o domácnost už čas nezbýval. „Chodili jsme do práce, z práce, uvařit večeři, kterou jsme museli rozdělovat, protože jsme měli málo, a pak hned spát. Zažila jsem dvě války, na takové věci ale lidé rychle zapomínají. Zažila jsem bídu a hlad, což už dnešní mladí lidé neprožili a ani bych jim to nepřála. Zapomínat na takové věci by se ale nemělo," říká stoletá paní. Z Brna se paní Mikulová po čase přestěhovala do Adamova. „Dcera s manželem tam totiž dostali byt, tak si mě vzali k sobě," vypráví jubilantka. Před osmi lety se přestěhovala do blanenského Senior centra. „Rodina mě sem chodí navštěvovat," říká. Ačkoliv ke stovce jí blahopřála celá řada gratulantů, doma narozeniny nikdy moc neslavili. „Na nějaké velké oslavy jsme totiž neměli peníze," dodává jubilantka.

Čtěte více na: http://blanensky.denik.cz/zpravy_region/sirotcinec-i-valka-i-pres-tezky-osud-oslavila-maria-mikulkova-stovku-20131020.html
Blansko - Osmnáctého října oslavila Marie Mikulová, která nyní žije v blanenském Senior centru, sté narozeniny. Speciální recept na dlouhověkost nemá. Život však už od dětství rozhodně neměla lehký. Paní Mikulová pochází ze šesti sourozenců. „Byli jsme dvě děvčata a čtyři chlapci. Bydleli jsme v Brně. Už od malička jsme ale zažívali bídu a hlad. Maminka byla v domácnosti a otec hodně pil. Nemohli nás uživit, a tak jsem šla do sirotčince v Kuřimi," popisuje svůj nelehký osud jubilantka. Děti v sirotčinci měly tvrdý režim. „Musela jsem se hodně učit. Když jsem dostala špatnou známku, nikam jsem nesměla. Museli jsme si taky chodit sami pro vodu. Kluci někdy ze sirotčince utíkali, my děvčata jsme se bála. Když chlapce ale chytili, dostali výprask," vzpomíná stoletá paní s tím, že rodiče ji v sirotčinci navštěvovali. „Nebylo to nic lehkého, ale já jsem byla ráda, že jsem aspoň tam. Zůstala jsem v ústavu až do čtrnácti let, kdy jsem šla do učení. Vyučila jsem se prodavačkou. Potom jsem ale šla pracovat do Brna do závodu Kras jako šička," vypráví paní Mikulová. V Brně i založila rodinu. „Můj muž byl kameník a byl velmi hodný. Měli jsme spolu dvě dcery," říká s tím, že od dcer má vnoučata i pravnoučata. S rodinou v Brně prožila i druhou světovou válku. „Pamatuji si, jak jsem šla s mladší dcerou v Brně po ulici a nad námi začala létat letadla. Zvedla jsem hlavu a začala jsem je počítat. Najednou nás však začala bombardovat. Běžely jsme se proto schovat do domu jedné německé rodiny, který byl poblíž, a vyšly jsme z něj, až když bombardování utichlo," vzpomíná paní Mikulová. Na koníčky jí s prací a péčí o domácnost už čas nezbýval. „Chodili jsme do práce, z práce, uvařit večeři, kterou jsme museli rozdělovat, protože jsme měli málo, a pak hned spát. Zažila jsem dvě války, na takové věci ale lidé rychle zapomínají. Zažila jsem bídu a hlad, což už dnešní mladí lidé neprožili a ani bych jim to nepřála. Zapomínat na takové věci by se ale nemělo," říká stoletá paní. Z Brna se paní Mikulová po čase přestěhovala do Adamova. „Dcera s manželem tam totiž dostali byt, tak si mě vzali k sobě," vypráví jubilantka. Před osmi lety se přestěhovala do blanenského Senior centra. „Rodina mě sem chodí navštěvovat," říká. Ačkoliv ke stovce jí blahopřála celá řada gratulantů, doma narozeniny nikdy moc neslavili. „Na nějaké velké oslavy jsme totiž neměli peníze," dodává jubilantka. Autor: Eva Ondráčková

Čtěte více na: http://blanensky.denik.cz/zpravy_region/sirotcinec-i-valka-i-pres-tezky-osud-oslavila-maria-mikulkova-stovku-20131020.html
Blansko - Osmnáctého října oslavila Marie Mikulová, která nyní žije v blanenském Senior centru, sté narozeniny. Speciální recept na dlouhověkost nemá. Život však už od dětství rozhodně neměla lehký. Paní Mikulová pochází ze šesti sourozenců. „Byli jsme dvě děvčata a čtyři chlapci. Bydleli jsme v Brně. Už od malička jsme ale zažívali bídu a hlad. Maminka byla v domácnosti a otec hodně pil. Nemohli nás uživit, a tak jsem šla do sirotčince v Kuřimi," popisuje svůj nelehký osud jubilantka. Děti v sirotčinci měly tvrdý režim. „Musela jsem se hodně učit. Když jsem dostala špatnou známku, nikam jsem nesměla. Museli jsme si taky chodit sami pro vodu. Kluci někdy ze sirotčince utíkali, my děvčata jsme se bála. Když chlapce ale chytili, dostali výprask," vzpomíná stoletá paní s tím, že rodiče ji v sirotčinci navštěvovali. „Nebylo to nic lehkého, ale já jsem byla ráda, že jsem aspoň tam. Zůstala jsem v ústavu až do čtrnácti let, kdy jsem šla do učení. Vyučila jsem se prodavačkou. Potom jsem ale šla pracovat do Brna do závodu Kras jako šička," vypráví paní Mikulová. V Brně i založila rodinu. „Můj muž byl kameník a byl velmi hodný. Měli jsme spolu dvě dcery," říká s tím, že od dcer má vnoučata i pravnoučata. S rodinou v Brně prožila i druhou světovou válku. „Pamatuji si, jak jsem šla s mladší dcerou v Brně po ulici a nad námi začala létat letadla. Zvedla jsem hlavu a začala jsem je počítat. Najednou nás však začala bombardovat. Běžely jsme se proto schovat do domu jedné německé rodiny, který byl poblíž, a vyšly jsme z něj, až když bombardování utichlo," vzpomíná paní Mikulová. Na koníčky jí s prací a péčí o domácnost už čas nezbýval. „Chodili jsme do práce, z práce, uvařit večeři, kterou jsme museli rozdělovat, protože jsme měli málo, a pak hned spát. Zažila jsem dvě války, na takové věci ale lidé rychle zapomínají. Zažila jsem bídu a hlad, což už dnešní mladí lidé neprožili a ani bych jim to nepřála. Zapomínat na takové věci by se ale nemělo," říká stoletá paní. Z Brna se paní Mikulová po čase přestěhovala do Adamova. „Dcera s manželem tam totiž dostali byt, tak si mě vzali k sobě," vypráví jubilantka. Před osmi lety se přestěhovala do blanenského Senior centra. „Rodina mě sem chodí navštěvovat," říká. Ačkoliv ke stovce jí blahopřála celá řada gratulantů, doma narozeniny nikdy moc neslavili. „Na nějaké velké oslavy jsme totiž neměli peníze," dodává jubilantka. Autor: Eva Ondráčková

Čtěte více na: http://blanensky.denik.cz/zpravy_region/sirotcinec-i-valka-i-pres-tezky-osud-oslavila-maria-mikulkova-stovku-20131020.html